Pivní recenze

Prostě člověka musí napadnout, že když je to prémiové pivo něco extra, asi tedy echt pivo (možná i více echt než Aecht Schlenkerla!). Jenže čím se tedy takové echtovní pivo od toho normálního, podřadného, doopravdy liší? Pokud to vztáhnu na příklad jednoho středního pivovaru v Pardubickém kraji, nejsem si příliš jist. Do všech piv sortimentu dávají jen slad, ne žádnou rýži nebo kukuřici, používají české chmely v granulované a extraktové podobě…no snad by jejich prémiový ležák mohl být definován použitím hlávkového chmele na třetí chmelení, bude tedy asi lepší vymyslet jiný příklad.

Co třeba příklad nejznámější? Pilsner Urquell o svém pivu tvrdí, že se liší od ostatních prémiových piv obsahem alkoholu. Aha, takže máme na trhu nepochybně mnoho prémiových piv, to by snad odhalení definice prémiového piva mělo usnadnit. Nebo ne?

Situaci se nám snaží usnadnit server Ratebeer, který dokonce definicí prémiového ležáku disponuje. Říká o něm, že leží na pomezí mezi světlými ležáky [evropského typu] a pivem českého typu, pilsnerem. Dále píše, že je říz slabší než u plzeňského ležáku a hořkost by se měla pohybovat kolem 20 jednotek. No, tak to máme asi problém neboť Pilsner Urquell určitě plzeňské pivo je, hořkost se pohybuje někde nad 30 jednotkami a říz určitě není střední až slabý. Takže ani tato definice nesedí.

Celé to začíná být poněkud komické když si uvědomíte, že jako Premium Lager se označuje i poněkud nudná Singha nebo podobně nudný San Miguel. To by mě zajímalo, kde je v těchto pivech ona prémiovost.

Měli bychom se tedy zaměřit nikoli na hledání prémiových piv jako celku ale vybrat si dobrá piva a teprve v nich nalézt ta prémiová. Když je teď ta vlna (často zasloužené) popularity minipivovarů, nebylo by asi od věci hledat právě tam, že? Jenže ouha, všechny české mini, jak se zdá, vaří jen obyčejná piva a nikdo asi nemá dostatek odvahy uvařit onen zlatý grál pivovarnictví, prémiové pivo. Ani tady žádný úspěch.

Nezbývá než konstatovat, že nic jako “prémiové pivo” neexistuje a je to pouhý marketingový výmysl, který často (ne však vždy) slouží k vyvolání dojmu že ten či onen výrobek pivního typu je dobrým pivem. Teď už mě prosím omluvte — jdu si pochutnat na obyčejném podřadném ležáku z Vyškova a možná si potom dám další podřadný ležák z Poličky.

V minulosti jsme s BJCP vedli komunikaci ohledně užívání jejich popisu pivních stylů pro naše účely a o potenciálním navázání spolupráce. Slovo dalo slovo a 8 porotců a zároveň domovarníků se vydalo na výlet do Prahy a nám se podařilo setkat se nimi během jejich návštěvy. Bylo pro nás milým překvapením, že tým byl tvořen z manželských párů, kde i ženy jsou certifikovanými porotkyněmi a domovarnicemi. Všichni mají více než 20 let zkušeností s hodnocením piv a domovarnictvím, čili jsme opravdu měli o čem diskutovat.

Naše setkání jsme zahájili ve známém podniku Zdeňka Pohlreicha Café Imperial. Většina si dala kulajdu s pošírovaným vejcem na naše doporučení, což byla opravdu dobrá volba a tradiční svíčkovou na smetaně s brusinkami, která byla možná lehce sladší, ale jinak perfektní. Velká spokojenost panovala mezi našimi hosty v oblasti knedlíků, které byly povětšinou označeny jako ty nejlepší, které za celý pobyt zatím měli možnost ochutnat. Jedinou vadou na kráse snad bylo špatné pivo — Pilsner Urquell, který byl kyselý a servírovaný v teplém a ne zrovna čistém skle. Dominantou tohoto podniku však jistě není točené pivo 🙂 Každopádně jsme si to neodpustili a podnik posléze kontaktovali skrze webový formulář s chválou jídla, servisu i prostředí, ale s poznámkou o špatném pivu. Do 3 hodin přišla odpověď s omluvou, že sice opravdu nejsou pivnice, ale nevidí důvod, proč by měli mít pivo v teplém a špinavém skle a že ihned zjednají nápravu. Toho si velice ceníme a pokud by tomu tak bylo ve všech podnicích, bylo by na světě zase o něco lépe.

A abychom odpověděli na otázku z titulku článku — porotcům i zde takto špatně ošetřené plzeňské velmi chutnalo a byli spokojeni. Rozdílnost našeho názoru a názorů hostů je však evidentně způsobena špatnou dostupností čerstvého plzeňského v USA — většina lahví, které tam jsou k dispozici, má nepříjemný skunkový zápach a možnost ochutnat tedy pivo bez této vady zde převážila problém se špatným ošetřením. Shodli jsme se tedy, že je to asi podobné jako když do Česka náhodou doputuje ne zrovna povedená várka piva Sierra Nevada — v USA běžně dostupná “profláklá” značka, v Česku rarita, u které je pod nadšením z ochutnávky možné přehlédnout či odpustit některé vady.

Dále jsme se plynule přemístili do Pražského mostu u Valšů, kde jsme ochutnali místní světlou a tmavou 12°. Světlá 12° byla bez řízu a výraznějších chutí až na chuť mladinovou, šlo zřejmě o mladé a neuleželé pivo. Tmavá varianta byla také mladinová a méně nasycená, byli jsme proto nuceni po dvou kouscích odejít, protože nikomu z nás nechutnalo pivo natolik, že bychom chtěli zůstat delší dobu. Shodli jsme se, že stojí za to na každém pivu hledat to dobré, najít na něm něco pěkného, což u tmavé verze byla pěkná kávovost a čokoládovost. Bohužel v obou případech se jednalo o mladé a nevyzrálé pivo, které se uspěchalo zřejmě za účelem zisku. Musíme přiznat, že i naše rychlorecenze v podniku se shodla se všemi porotci téměř na 100% a my jsme si tak mohli ověřit, že naše chuťové a čichové buňky jsou v dobré kondici, když rozpoznají to stejné, co porotci s 20ti letou praxí.

Další zastávkou byla restaurace a pivovar U Dvou Koček, kde jsme taktéž ochutnali světlou a tmavou 12°. Světlá byla již v lepší kondici, než U Valšů, nicméně v ní byly cítit lehké esterové vůně. O mnoho hůře na tom byl tmavý ležák, který vykazoval známky máslovosti (diacetyl) a lehké zkyslosti. V tomto podniku jsme byli také zklamáni obsluhou, která byla velice arogantní a nelíbilo se jí, že nechceme jíst. Naši přátelé z USA si to však užívali i tak a naše debaty pokračovaly. Výhodou byla přítomnost pivovarského zařízení hned vedle baru takže mohla proběhnout diskuse o klasickém českém/německém rozložení varny a rozdílech ve varném procesu oproti americkým zvyklostem.

Bavili jsme se o vaření piva, o problémech, jaké řešíme, o vybavení, které používáme, o pivních stylech, které jsme již uvařili a které máme v plánu vařit, o surovinách a také pěstování chmele, což je jedna z věcí, na kterou Honza připravuje od podzimu svoji zahradu. Překvapením pro nás bylo, že někteří z hostů se velmi aktivně věnují vaření spontánně kvašených piv a jejich míchání při různém stáří pro dosažení optimální chuti. Pro zahraniční návštěvu bylo zajímavé zjištění, že jsou tu sladovny na každém rohu a ceny surovin přibližně poloviční než v USA. Zaujalo nás i zjištění, že průměrný počet lednic každého z porotců určených jen na domácí pivo se pohybuje kolem čtyřech kusů 🙂

Rádi jsme také nabídli ochutnávku tradiční českých nápojů Becherovky a slivovice, které si chtějí porotci odvést na památku domů.

Došlo také na debatu o navázání spolupráce Pivních recenzí a BJCP, jejíž detaily budeme nyní probírat přes emailovou komunikaci, případně při návštěvě Washingtonu D.C., kam jsme byli pozváni. Byla řeč i doladění definice českého ležáku ve stylových doporučeních BJCP, případně jiných aktivitách BJCP v České republice. Zdá se, že spolupráce zde bude pokračovat za účelem zvýšení povědomí o celé škále pivních stylů v našich krajích, pivní rozmanitosti a výměně pivních informací mezi kontinenty.

Řeč se stočila i na pivní soutěže, kde jsme objasnili mizivou hodnotu zdejších degustací s odkazem na vaření speciálních soutěžních várek. Prý se tento nešvar občas objevuje i na soutěžích v USA, ne však v takovém měřítku jako v naší domovině.

Po chvíli nadešel čas na obrovské překvapení pro nás a sice darování odznaků pivního klubu a předání pivních dárků v podobě několika sklenic piv z minipivovarů z USA, které se v Česku buď vůbec neprodávají nebo jsou jen velmi obtížně dostupné. Zajímavé bylo, že dva vzorky byly v plechovkách. Bylo nám osvětleno, že je to rostoucí trend amerických minipivovarů stáčet pivo do plechovek zejména díky tomu, že se k pivu nedostane nežádoucí světlo a méně se kazí.

Poté nastal čas na naši poslední zastávku a sice Zubatý Pes. Zde jsme měli bohužel už jen zhruba hodinu času před odjezdem zpět do Brna a tak jsme se snažili ochutnat pár piv z velké nabídky a ještě zjistit pár cenných informací z bezedného zdroje amerických odborníků. Honza zde oprášil základy ruštiny neboť obsluha česky sice uměla, domluva jejich rodným jazykem se však ukázala být mnohem rychlejší a přesnější.

Únětický masopustní speciál – 11° černá nám poměrně zachutnal a zlepšil reputaci pivovaru po ne příliš velkém nadšení ze světlé verze, kterou jsme ochutnali nedávno v Brně. Zajímavým překvapením (zejména z našeho pohledu) byla pro naše hosty Zlatá Raketa od Matušky. Všem se celkově líbila a chutnala, což, být panem Matuškou, tak mě ohromně hřeje na srdci, protože kde jinde než v USA bychom měli hledat ta nejlepší piva stylu American India Pale Ale.

V rámci ejlové diskuse jsme zjistili zajímavý fakt — a totiž to, že jen těžko lze brát AIPA jako jeden styl neboť na východním pobřeží je více zřejmý britský vliv a tedy používání karamelových sladů a britských chmelů zatímco na západním pobřeží jsou piva méně plná a více chmelená aromatickými americkými chmely.

Ochutnali jsme ještě Thornbridge Jairpur IPA, což byla velice jemná a příjemná IPA a na závěr také Schlenkerlu Märzen, o které jsme již věděli, do čeho jdeme.

Jelikož se čas našeho odjezdu nachýlil, tak nadešel čas loučení a shrnutí celého dne jako velice úspěšného. Byli jsme nabiti energií a informacemi a jsme neskutečně rádi, že jsme se mohli setkat s porotci takového kalibru. Doufáme, že budeme moci podobné setkání, a třeba i v USA, zopakovat, a probrat aktuální dění na pivovarnické scéně celosvětově.

Cheers!

Pivotéka je to poměrně malá, ještě o něco menší než v Bystrci. Je tu však výhoda dostupnosti sklepního skladu, kde jsou piva uložena v lepších podmínkách než na světle ve vytríně. Nabídka nebyla v době mé návštěvy příliš široká, přesto jsem však v poličkách objevil i několik kousků, se kterými jsem ještě neměl tu čest (zvláště od našich bavorských kolegů).

V nabídce najdeme obvyklé značky středních průmyslových pivovarů (např. Rohozec, Primátor či Bakalář), dále nějaká ta ochucená piva s různými limetkami, čili papričkami a dalšími nepivním příchutěmi, které se však prý dobře prodávají. Nabídka z německých pivovarů čítá kupříkladu produkci Schlenkerly, Paulaneru, Löwenbräu, Bishopshof (a mimo to i rakouskou produkci pivovaru Grieskirchen).

Našli bychom i něco belgické produkce — např. obligátní Rochefort nebo z britských pivovarů Fullers či Shepherd Neame. K dispozici je naštěstí i lednička, ve které se vyhřívají (tedy spíše vychlazují) dobroty od Kocoura, z Valáška nebo ze Strakonic spolu z překvapivým Poutníkem v plastu, kterého jsem si však bohužel všiml až při zkoumání fotek doma a proto nemohu říci, zda jde skutečně o “příruční nefiltr”, který by asi mnozí konzumenti ocenili.

Celkově se mi výběr zdál poměrně zdařilý a ceny přijatelné. Jen by to chtělo zásadně rozšířit sortiment a to hlavně o zahraniční kousky. České kousky totiž mohu koupit kdekoli jinde (nejblíže např. v Jasu, které je vzdáleno jen pár set metrů), zatímco k německým, britským nebo belgickým se dostávám podstatně hůře. Nabídku piva naleznete i na webu pivotéky, můžete si tak udělat lepší obrázek o tom, co je právě k dispozici.

Poznámka: Článek vychází se skoro měsíčním zpožděním, je tedy možné, že je situace v místě dnes už jiná (lepší) než při mé návštěvě.

Jelikož se nám nabídka piv velmi zalíbila, na festival jsme se z Brna vypravili i my a rozhodně jsme nelitovali.

Organizace, nabídka

Festival začínal oficiálním otevřením v 11:00 dopoledne. Při vstupu si prvních 1500 návštěvníků mohlo vybrat z dvou různých kriglů o objemu 0,4 litru, do kterých vám posléze bylo čepováno pivo a jež jste si po skončení vaší návštěvy mohli odnést s sebou domů. Prvním nabízeným sklem byl vysoký klasický krigl s uchem na ležáky, druhým byla, v Česku zdaleka ne tak populární, sklenice na ejly anglosaského typu. Vstupné činilo 150 Kč, což se mi, vzhledem ke sklu v ceně, jevilo býti velmi rozumné.

Po vstupu do areálu jste peníze směnili za kupony na pivo, kterými se následně platilo. Všechna česká piva byla v ceně 40 Kč, zahraniční povětšinou za 80 (tedy dva kupony) se světlými vyjímkami například v podobě lahodné nakuřované Schlenkerly, která byla taktéž za 40 Kč.

Na čepu bylo od každého pivovaru obvykle několik druhů. Celkem jsem napočítal 17 pivovarů. V závorkách jsou uvedena piva čepovaná v době naší návštěvy (průběžně se mohly měnit druhy nabízené jednotlivými pivovary jak docházely sudy).

• Pivovar Matuška (Fast Ball 9°, Raptor IPA 16°, Zlatá raketa 17°, Světlé 13°, Pšeničné 13°)
• Pivní Tramway (Ale 11°)
• Klášterní pivovar Strahov (Tmavé, Pšeničné, IPA, Jantar)
• Pivovar Purkmistr (Polotmavé 12°, Pšeničné 14°)
• Pivovar Kocour (Sumeček, Samurai IPA, Pšeničné)
• Richter P.U.B. (11° polotmavé — Jantar, 12° tmavé)
• Jihoměstský pivovar (11° polotmavé, 11° Holunder bier)
• Pivovarský dvůr Chýně (Světlé výčepní, Ale 12°)
• Únětický pivovar (10°, 12°)
• Zámecký pivovar Chyše (Světlý ležák, Tmavý ležák)
• Šumavský pivovar Vimperk (Světlý ležák, Polotmavý ležák)
• Weihenstephan (Festbier, Hefe Weissbier)
• Brew Dog (Punk IPA, 5AM Saint, Avery Brown Pilsner)
• Další druhy (Schlenkerla Rauchbier Märzen, Mahrs Bräu Kellerbier, Augustijn Blond, Kasteel Rouge, Barbar, Cider Mad Apple)

Recenze některých z výše uvedených dobrot budeme přinášet v nejbližších týdnech. Zrecenzovat vše při zachování objektivity nebylo v našich silách, půjde tedy jen o několik zajímavých kousků (například Sumeček od Kocoura, Cider Mad Apple nebo Fast Ball od Matušky).

Většina pivovarů měla piva na čepu přes klasické chladící zařízení s integrovaným kompresorem a pákovým výčepem, našly se však i výjimky například v podobě výčepu pivovaru Matuška, u nějž obsluha čepovala piva z pípy s otočnými kohouty. Celkově byla kvalita obsluhy průměrná — našli se lidé, kteří o čepování nic moc nevěděli a ani netušili, jaká piva z které pípy čepují ale našli se i tací, kteří o něm (potenciálně dlouhé hodiny) dokázali mluvit a konzumenta rychle uvedli do situace na čepu. Většina naštěstí vědela, o čem je řeč a pivo dokázala načepovat uspokojivě.

Trochu mě zamrzela organizačně nedomyšlená věc — seznam čepovaných piv byl uveden u vchodu, dále na začátku řady stanů s pípami a pak u “oživlého chodícího držáku”, ne však už u jednotlivých výčepů, které byly označeny jen logem pivovaru a číslem odkazujícím na seznam. Člověk tak musel někdy pendlovat mezi seznamem a výčepem a při tom si pamatovat, jaká piva jsou kde v nabídce. Vyřešilo by to 20 papírů s rukou napsaným druhem piva přilepeným k pípě — nijak složitá operace.

Naopak velmi vhodně bylo řešeno umývání pivního skla — jednak byly k dispozici dva kohouty s tekoucí vodou a jednak byl poblíž výčepů stůl se zařízením pro umývání sklenic. Takhle bych si to představoval na každé akci, kde točí pivo do vlastního skla.

Nejen pivem je však člověk živ a tak se v nabídce mimo nealkoholických nápojů (netestováno) objevily i lákavé klobásky a fantastické hamburgery z opravdové krávy za přijatelných 65 Kč. K pivu ideální.

Nabídka piva

Piv na čepu bylo vskutku hodně a nemyslím si, že bylo v silách průměrného konzumenta ochutnat veškeré vzorky. Začali jsme pozvolna matuškovskou devítkou Fast Ball, která byla pěkně řízná a slušně chmelená — na letní počasí ideální.

Pokračovali jsme přes osvědčenou Zlatou raketu k českému cideru Mad Apple. Tento mě zaujal pevností pěny, která se u cideru moc často nevidí. Senzoricky velmi povedený spíše méně sladký kousek, rozhodně doporučuji. Punk IPA od BrewDogu, kterou si všichni recenzenti z Pivních recenzí velmi oblíbili (ale zatím bohužel regulérně nerecenzovali) byla pro zúčastněné trefou do černého. Výtečná, velmi hořká (skvěle zakulacená) IPA jak má být. Kéž by tak chutnaly všechny…

Po lahodné zkušenosti s Punk IPA následoval minimálně stejně tak příjemný zážitek s novým kocouřím american pale ale Sumečkem, který byl na svoji stupňovitost neobyčejně plný a chuťově intenzivní. Pokud máte rádi vůni šťavnatých hroznů, tak je toto pro vás jasná volba.

Dále jsme se dostali k ochutnávání mírně nadpůrměrného ležáku, dvanáctky z Únětic a lahůdkové pšenice z pivovaru Weihenstephaner, která mě zaujala zejména výrazně sladovým (nikoli nakyslým či nahořklým) plným tělem a betonově stabilní pěnou. Trošku zklamáním pro mě byl Tramway Ale 11° od kterého jsem čekal větší chuťovou výraznost. Možná jsem však už měl buňky unavené předchozí konzumací plnotučných ejlů a chyba tedy nebyla na straně pivovaru.

Chyba v tomto případě však jednoznačně byla na straně výčepu jelikož se ke mě Tramway dostala přechlazená na takových 6 stupňů, což jednoznačně není vhodná teplota pro prodávání ejlů. Škoda, že si pořadatel nepohlídal nastavené teploty výčepů… Musel jsem před konzumací pivo ručně ohřát na správnou teplotu.

Polotmavý Purkmistr 14° zaujal na mě až příliš sladkým sladovým projevem. Pokračovali jsme dále k polotmavému Vimperku, který byl na ležák netradičně ovocný, což sice do stylu nepatří, šlo však o velmi chutný počin.

Později, když už se pilo takříkajíc “mimo soutěž”, jsme ochutnali ještě výtečnou uzenou Schlenkerlu, Mahrs Bräu Kellerbier, pšenici od Matušky a několik dalších vzorků, u nichž jsou už poznámky mírně nejasné 🙂

Shrnutí

Až na několik drobných zaškobrtnutí se Beerketa skutečně vydařila. Výběr piv byl excelentní, umístění akce na příjemném, snadno dostupném místě. Fronty u výčepů byly snesitelně krátké (nějvětší, u Matušky, byla tvořena obvykle tak 6-8 lidmi). Do příštího roku bychom si přáli snad jen větší nabídku experimentů (když jde o festival speciálů). No a jako brňáci bychom ocenili, kdyby se někdo odvážil podobnou akci uspořádat i v hlavním moravském městě. Pivovarské dny pořádané K Brewery jsou sice pěkné, je to však pořád jen akce jedné značky a dobroty z nejmenších pivovarů na ní nenajdete.

Tak zase za rok a dej bůh štěstí!

Pivo je k dostání ve dvou variantách etiket — bílé a zlaté.