Vše se začalo rýsovat na podzim loňského roku, kdy jsem uvažoval, co bych si přál jako dárek pod stromeček. Můj pivní otec Moro mi vyvrátil set pro domácí vaření či podobné „nesmysly“ a naopak doporučil jednu z mnoha pivních wellness nabídek pivovaru Chodovar. Slovo dalo slovo a začátkem března letošního roku jsem nakonec já a můj dobrý přítel, říkejme mu David, počali chystati svá zavazadla a vše nutné pro úspěšné zvládnutí štace: Kyjov – Chodová Planá.
Něco na úvod
Program této pivní akademie lze dohledati na webových stránkách Chodovaru s tím, že v první den pobytu, tj. pátek lze trávit volný čas do večere, kterážto byla tříchodového charakteru a začínala v 18:00, buď vlastní tvorbou nebo je možnost, samozřejmě dle seznamu, uskutečnit pivní lázeň s následnou masáží. My dva jsme byli napsaní až na sobotní odpoledne, tudíž jsme volný čas před samotným ubytováním strávili bohulibou činností – návštěvou pivovarů, o kterých bych rád napsal něco v dalším pořadu.
Pátek – úvodní oťuknutí
Řádně ustrojeni jsme se vydali do restaurace Stará Sladovna, což je jedna ze 4 hlavních budov v chodovarském komplexu. Těmi dalšími jsou pivovar, restaurace Ve Skále a samozřejmě hotel U Sládka. Večeře byla výtečná a naplněni pocitem, že zde to bude skvělý víkend jsme se setkali s panem ředitelem Jiřím Plevkou mladším, avšak ten nám výchozí představy trochu potrhal. Po představení jednotlivých účastníků, kterých bylo na 26 a různých druhů (domovarník, nadšenec, recenzent, unavená manželka či manželský pár z Plzně aj.), jsme se vydali na noční prohlídku pivovaru, kdy jsme nakoukli do filtračních prostorů nebo i tam, kde hvozdili ječmen. U té filtrace bych se rád pozastavil, protože zde začaly téci z úst pana Plevky slova, u kterých jsem mnohdy trnul. Beru, že bych se rád předvedl, mám-li v pivovaru 1. plně automatizovanou linku v republice, ale doplnit to o to, že díky tomu je naše chodovarské pivo to nejlepší, které je v republice k dostání, je už snad zbytečné a přehnané vychloubání. Ale to jsem nevěděl, že při posezení Ve Skále to bude ještě horší.
Bohudík nebo bohužel jsme se u stolu potkali pan ředitel, domovarník Petr a já s Davidem. Posilněni pár pivy chodovarské výroby, jsme načali diskuzi více než zapálenou. Po pár desítkách minut jsme se s mým kamarádem spěšně vzdálili do útrob hotelu a na pokoj, jelikož pan ředitel byl vskutku význačný řečník a propagátor, který uměl reklamu na „svůj“ pivovar p(r)odat až nesnesitelně skvěle. Když někdo zvládne vychválit (z mého pohledu!!) vodnaté a mdlé pivo tak, že i vám se zdá jako nejlepší na světě a republika je tomu pivu malá a ve zdejších luzích a hájích se s ním nedá nic srovnat, jelikož je mezi Chodovarem a čímkoli jiným propastný rozdíl, tak víte, že je někde problém a moc rozumná řeč s takovýmto člověkem vskutku nebude. A když se k tomu přidá i ten fakt, že si na pokoji otevřete láhev Matušky, tak myslím, že nebudu daleko od pravdy. Nechci však, aby to vyznělo, jako přehnaná kritika z mé strany. Vím a například i Petr mi to potvrdil, že jiní byli s chodovským pivem nadmíru spokojeni spolu i s povídáním pana sládka. Avšak znáte to – sto lidí, sto chutí.
Sobota – den hlavní
Jelikož každý sládek vstává brzy ráno, i my jsme byli už v 7.00 na značkách a začali vařit. Mé představy o tom, že se rozdělíme na skupiny, kdy každá uvaří své pivo a každé bude jiné, vzaly brzy za své, jelikož pivo, na základě jednoho receptu, vařil podsládek pod odborným dohledem pana ředitele a nám bylo připuštěno víceméně pouze přihlížet, či podržet vařečku nebo našrotit slad. Příjemným zpestřením byla barmanská ukázka míchání drinků, které jsme měli i možnost ochutnat. Dále se program utvářel z přednášky balneologa MUDr. Romana Vokatého. Poměrně zajímavé povídání, které předčilo i má skeptická očekávání. Posléze přišla „má disciplína“, a to degustační soutěž v poznávání pivních stylů. Zde jsem, jakožto recenzent naprosto selhal, jelikož výsledek 4/6 byl pro mě osobně zklamáním.
Po polední pauze a obědě jsme vyrazili na opětovnou prohlídku pivovaru. Tentokrát od konce – navštívili jsme spilku a laboratoř, kde jsme zakvasili „naše“ pivo. Posléze v odpoledním volnu jsme navštívili místní masáže a pivní lázně, kterým nemohu vytknout sebemenší detail. V závěru dne byla v plánu slavnostní večeře a její pětichodové menu.
Zde naopak cením pana ředitele, za párování jídel a piva. Vše bylo výtečné, avšak absolutní špičkou v tomto byla kombinace dezertu, kterýmžto byl čokopivní mufin s hruškou naloženou v pálence a plněnou ledovou čokoládou a doplněno to bylo o nám všem dobře známý Paulaner Salvator. Po skončení samotné večeře následovala volná degustace speciálů, kde byly zejména německé špičky.
Neděle – výlet „za kopec“
S lehce bolestnou hlavou jsme ráno usedli do našeho motorového oře a vydali se na krátkou, leč o to, s odstupem času, hodnotnější štaci do německého Falkenbergu, kde jsme dostali možnost navštívit zdejší Kommunbrauhaus. Výtečné povídání se simultánním překladem pro němčiny neznalé jedince, mezi které se (prozatím) řadím i já. Formální ukončení proběhlo v místní restauraci Zum Roten Oschen, kde nám ke skvělým domácím bílým klobásám vyhrávala zdejší kapela. Poté už jsme vyrazili směr domov. Tedy do dalšího pivovaru, ale o tom, jak již bylo napsáno v úvodu, jindy.
V součtu bych řekl, že to byla dost zajímavá zkušenost, která mě posunula a utvrdila v mém záměru jít sládkovskou cestou. Ač se to může z úvodu zdát, tak dopad na mě byl jednoznačně pozitivní a lehké zaškobrtnutí z pátečního večera bylo bohatě vynahrazeno během následujících dvou dní. Zajímáte-li se alespoň trochu o pivo nebo někoho takového máte v okolí, tak zde přijměte s dovolením tip na dárek. Dej Bůh štěstí!
