Pivní recenzePivní recenze

ochutnáme
zhodnotíme
zveřejníme
Pivní recenze .cz
Vašepivo.cz -- potřeby pro domácí vaření piva
Mobilní pivovary -- Kalkulátor minipivovaru Můj půllitr -- Originální půllitr na přání


Bečka s kamarády — lehké letní povídání

Potkal jsem synka (prakticky dospělého mladého muže) svého dlouholetého kamaráda, vezoucího ruční dvoukolák a na něm 50ti litrový KEG (dříve sud, po našem bečka) s pivem – značka vlastně není vůbec podstatná (výrobek jednoho z gigantů). I projevil jsem hned zájem a zapředl s ním rozhovor z něhož vyjímám:„Tobě to pivo, co vezeš, chutná?“ Odpověď:“ Já pivo moc nepiju, na mě je to hořký.“ – „A co tedy budeš pít, když jdeš na bečku?“ – „Vždycky jsme si na bečku kupovali kastle (přepravky – pozn. autora) s Cool Lemonem, ale teď už mají ty samochladící KEGy a to je paráda.“ – „Kolik jsi schopen (proboha!) toho vypít?!“ Zde následovalo doslova vykulení očí a odpověď:„Já to piju, jako ostatní kluci pivo. Klidně jich 20 udělám!“ Tak to jsem zase valil bulvy já. Mladík si to však vyložil jako výraz mojí nedůvěry a pokračoval:„A to se mi občas podaří vypít za večer i víc než 20. Párkrát jich bylo …“

Zanechám sám sebe s vytřeštěným zrakem a vrátím se do dob svého mládí … První bečku mi tatík povolil k patnáctým narozeninám. Sice to byla jen malá a hliníková (tenkrát jsme bečky dělili na:štěňata – do 30 litrů; malé – 50 litrů a hekťák – 100 litrů), ale ani to mi nezkazilo radost. Byly otlučené a hliníkové a taky se opravdu daly koulet. Bečku šel do Hospody U Vodičků zamluvit můj starší kamarád Jiří (dnes vážený pan učitel základní školy) a pan hostinský Vodička byl tak hodný, že nám jí objednal – malé se tenkrát moc „nenosily“ a byly opravdu jen na dopřednou objednávku. Obsahem byl Jarošov 10° světlý. V den D jsem si bečku vyzvedl a odvezl jí dvoukolákem k nám domů. Večer jsem směl tatíkovi asistovat při jejím narážení (starší ročníky vědí, že narazit soudek chtělo kapku fortele a mladším doporučuji shlédnutí kouzelné scény s panem Hanzlíkem ve filmu Slavnosti sněženek – od 13:00 min). Narozeniny dopadly úspěšně, bečka byla samozřejmě vypita.

Tyto sudy ani já nepamatuji ... (foto vemnr)

Pořádání či chození na bečky mě provázelo i dalším pubertálním a adolescentním vývojem a bečkám jsem holdoval i jako dospělec. Většinou se jednalo o světlou produkci dnes již neexistujícího Pivovaru Jarošov, občas jsme s kamarády zabrousili do okresu Uherské Hradiště na tehdejší pivo Olšavan a po dobu mých studií v naší krajské metropoli jednoznačně vítězilo Starobrno. Občas a velmi zřídka se zadařilo sehnat soudek odjinud a to byl pro nás malý svátek a velká vzácnost. Připadali jsme si hodně důležitě při popíjení Kozla z Velkých Popovic, Budvaru z Českých Budějovic, Plzeňského Prazdroje z Plzně a asi největší exotikou pro nás chlapce z jihu, bylo pivo Kapitán z Děčína.

Přenosná chladící zařízení tenkrát neexistovala, takže se vymýšlelo, kterak pivo udržet chladné. Byla to nutnost, nic se nepasterovalo a stačilo půl dne na sluníčku a pivo prostě zkyslo. Bečky se tedy zakopávaly do země, balily do zvířecích kůží (většinou z králíků nebo ovcí), izolovaly mokrou starou dekou, zavěšovaly na provaz do studny nad vodní hladinu. V případě, že byl k dispozici studený potůček, bečka hned stála v něm. Upomínám se, že jednou se kamarádovi Jardovi podařilo sehnat suchý led – byla to nádhera, bečku jsme vložili do velkého kartonového obalu, obsypali suchým ledem a dívali se, jak se to chladí. Z kartonu unikal efektní bílý opar a … Pivo nám v pípě zamrzlo :-).

Bylo jakousi nepsanou zásadou každého mladého muže chodícího na bečky (i dívky, ať tu nějaká feministka neštěká) – mít vlastní půllitr = krýgl. Takový bylo nejprve nutno „šlohnout“ někde v hospodě a protože hostinští měli k dispozici povětšinou jen nejrozšířenější model půllitru – ten s vylisovanými puntíky, měli jsme všichni stejné krýgly. Tady se projevolala lidová tvořivost i fantazie – půllitry se např. odlišovaly namalovaným či vybroušeným obrázkem. Těm méně tvořivým stačil barevný provázek uvázaný na ucho a pivní mazáci si svůj půllitr poznali dle různé míry opotřebování a často doslova otlučenosti. Vzpomínám si, že u nás doma na půdě (u nás se vždycky říkalo „na hůře“) byla stará skříň po otcově hluchoněmém strýci Kamilovi, který většinu produktivního života pracoval v kyjovských sklárnách a ta byla plná půllitrů různých tvarů a provedení. Když se jí rodiče rozhodli zbavit, bylo mi dovoleno půllitry rozdat po kamarádech – moje prestiž jen stoupla ;-). Občas se stalo, že se člověk doslova „přimotal“ k nějaké neplánované akci, kde se pila bečka – v takovém případě si musel vystačit sklenicí jiného objemu a nebo vzít za vděk papírovým povoskovaným kelímkem. Vosk se odlupoval, občas jsme se ho i nechtěně napili, ale safra – jak to pak dobře v táboráku hořelo!

V neposlední řadě se na takové bečce muselo vyřešit – kterak jí natlakovat a dostat z ní pivo ven. Tady jsme si moc hlavu nelámali – v lepším případě byla zapůjčena hustilka od automobilu (byla větší a člověk se méně nadřel) a v horším případě postačila i malá hustilka od kola (bicyklu). Bylo to praktické, protože akce bečka často probíhala v ústraní (hlučeli jsme – po pár pivech jsme to nazývali i zpěvem; to je se současnou generací asi shodné) a hustilky se dobře přenášely. Nějaká hygiena nám byla ukradená a případný olej stříkající z hustilky do sudu jsme vůbec neřešili. Vrcholem vymoženosti byl podomácku vyrobený kompresorek ze staré lednice a když byl vybaven tlakovým spínačem, který kompresor i sám spínal, pak to byla doslova automatizace.

Vybavuji si také, že jsme byli hodně vynalézaví s tím, jak dostat bečku na kolej. Často se dávala do „hokejové“ velké tašky a pronášeli jsme jí na dvou hokejkách, aby to vypadalo, že se vracíme ze sportoviště. Když se sešeřilo, tak jsme jí tahali na laně z balkonků vyšších pater kolejí. Naše trápení skončilo, když jako nočního vrátného na náš blok přijali stařičkého podplukovníka ve výslužbě. Tento pán miloval nejen pivo, ale i přítomnost našich spolužaček při popíjení piva. Na bečku si občas z kanclíku vrátnice odskočil za námi na pokoj, kde dostal pivo a povídal s námi dlouhé hodiny. Chodil za námi rád a aby ne – na každé bečce jsme jej v záchvatu rozjařenosti povýšili o jednu hodnost nahoru a přidělali mu nové výložky – kdo z vás se tedy může pochlubil, že v mládí „paříval“ s armádním generálem? :mrgreen:

Konec vzpomínkám na staré časy – je třeba se vrátit k mému pivnímu rozhovoru s mladíkem …

Staré časy (foto vemnr)

V tomto okamžiku se doslova zmobilizovalo moje svědomí pivního recenzenta a rozhodl jsem se mladého pijáka poučit (poučovat umí každý blbec že? :D):„Poslechni, a víš, že to obsahuje aspartam, který se v těle rozkládá třeba na methanol? A aspartam při vyšších dávkách může způsobovat i poškození mozku, deprese a závratě? A ty jsi schopen si krkem prolít i 15 litrů za večer!“ Samozřejmě to nevěděl. Po chvíli mlčení přece jen kontroval:„Strýcu, mně to prostě chutná, moc se po tom neopiju a navíc(!) – ten KEG je samo-chladící! Vytrhneš pojistku a za hodinku je to studené.“ A s pocitem vítěze dál tlačil dvoukolák k blízkému lesíku …



Komentáře

  • Jiri napsal:

    Hezke povidani. Ale ten „cool lemon“ – fuj! Tedy ne fuj radlerum obecne, jsou i slazene cukrem ci dokonce fruktosovym cukrem a ty se v lete obcas i hodi, lec ty s chemii, ruznymi aspartamy, acesulfaty K ci cyklonmaty B, to poznam uz po jedine plechovce, ze se mi toci hlava.

  • nrozarka napsal:

    vše co jest psáno pravda jest a stim Lemonem to opravdu nechápu já si občas dám jedno po nějaký akci na
    srovnání cukru,ale abych jich měla vypít 20 za večer to si ani nedokážu představit bych měla zalepený útroby ještě půl roku…s prominutím fujtajbl

  • Adam napsal:

    Tak pro nás je soudek se spolužáky vždycky taková malá slavnost (septima na gymnáziu). Pípa s chladícím zařízením se vždycky naštěstí nějak sežene, takže zakopávat do země ani tlakovat pumpičkou nemusíme. Možná jsem rozmazlený, ale je mi trochu líto, že se v Praze ze dne na den nedá sehnat pivo v sudech od minipivovarů, takže jsme si zatím vystačili s Rohozcem 12°, což na druhou stranu není žádná prohra 🙂 (akorát je to trochu bolehlav, možná díky použití cukru). No a půllitr si přinesou jen ti snaživější, ostatní vezmou zavděk s plastovými kelímky a my „půllitráři“ se tváříme povýšeně.
    A co se týče lemonu – byl jsem teď na festivalu (Rock For People) a asi 2x jsem si tuhle pivní limonádu z čisté zoufalosti zakoupil (34°C a vychlazený jinak jenom Staropramen 10° na který jsem nějak vůbec neměl chuť). Grep se ještě s přimhouřenýma očima vypít dá, ale ten lemon… nepříjemnou chemickou kyselost jsem na patře cítil ještě dobrých deset minut po dopití.

    • akord23 napsal:

      V nove otevrenem minipivovaru v Brevnovskem klastere jsou v mistni prodejne sudy k dstani…a pivo varej velice slusny… jinak nepochybuji ze by se dali po domluve sehnat i v jinych praskych mini

  • Energetik napsal:

    Moc hezký článeček, trochu mi to vyvolalo vzpomínky, když táta narážel s dědou na chatě sud, tehdy jel ale kompresor nějak z přistaveného auta (klasicky se strkal do zapalovače, stejný kompresor mám dodnes na případné dohuštění 😉 ). Bečka byla zásadně ve sklepě pod chatou ve velkém mosazném hrnci, okolo se nastrkal nasekaný led z pražské Štvanice (když se tam ještě prodával), vše se zezhora utěsnilo dekou a za hodinku se mohlo jít na to. Pípa byla klasická stará… Jojo. Dneska mám samozřejmě výčepní zařízení s kompresorem, vše je nachlazené do minuty, lehké čištění a sanitace… Nemá to to své kouzlo, jako třeba i zakopávání sudu do země 🙂 No a ještě co se tehdy pilo, vždy tam byla Plzeň přes známosti přímo ta, co se vozila do Prahy k Tygrovi a nebo Velkopopovický Kozel. Už jako patnáctiletý cucák jsem pak takových piv vypil třeba 15 a nic mi druhý den nebylo 🙂 (a to jsem ty poslední piva pil v době, kdy rodiče a prarodiče již moc nevnímali, co se okolo děje a že vnouček a synáček se jim začíná dívat soudku na dno). Však se druhý den divili… 🙂 I tomu, že jsem samozřejmě měl vždy velký zájem je obsluhovat a chodit do sklepa to pivo točit 😀

  • Annna napsal:

    moc pěkný článek 😉

  • poutnik napsal:

    my zase bečku zásadně chladili v potoku, nostalgicky vzpomínám na všechna ta ranní probuzení v ještě teplém popelu…. na bečku měl každý své „bečkové hadry“ (většinou nějaké vojenské uniformy), které celé roky vydržely a i po vyprání voněly po uzeném………….teď už to je na zahradě v altánku poměrně nuda 🙂

  • tomino napsal:

    pěkné… Dneska už je to fakt o něčem jiným,bečka se přiveze autem,postaví na místo,zapne se chlaďák a už to jede,jednoduché jak facka….ale na tu „romantiku“ a doslova „obřad“ při narážení starý bečky člověk rád zavzpomíná.

    • Kuba napsal:

      Kde jsou všechny ty lomy, bečkoviště a bečkodromy? Zrovna minulý měsíc, jsme plánovali jednu nostalgickou bečku, ale to bylo samý: tam nikdo nedojde, je to daleko, přijdou na nás policajti, bude teplý pivo… No jo, zfotrovatěli jsme 🙁

      • Jiri napsal:

        Policajti? Dneska? Ze by lovili vlasatce a zivly? 😀

        • Kuba napsal:

          Spíš jde o to, že se obydlená zástavba nepříjemně přiblížila těm bývalým oázám, klidu, míru a chlastu…

          Lovení živlů už jsem na bečkách nezažil, ale pamatuju si, jak VB dělala zátahy na místa, kde své zboží nabízeli Vietnamci. A vzápětí následoval zátah dětí a mládeže – nějaký ty digitálky (někdy i s kalkulačkou) se pak na místě v trávě vždycky našly 😀

  • Bruno napsal:

    Pěknej článek ,troška vzpomínek na staré dobré časy .
    Věčná sobotní otázka , co budeme dělat večer , odpověď , uděláme bečku . Bylo nás vždycky +/- 10 ,takže každej dal 25 Kčs a bylo . Míst vhodných na tyto akce byl v okolí vsi dostatek . Místo půlitrů leckdy výborně posloužily “ zavařovačky “ . Většinou se pilo Starobrno 10° ane byla nouze díky kamarádovi i o Krušovice 10° a 12° ( tenkrát byly ještě dobrý ) a vyjímečně býval i Regent 10°.

Napsat komentář

Odstavec vytvoříte dvěma novými řádky.


Kontrolní kód

*

Kdo hledá, najde

Poslední komentáře

další komentáře »